Již od pradávna, kdy lidé začali využívat oheň se museli vypořádávat i s odvrácenou stránkou tohoto živlu. Domy byly většinou dřevěné, bylo potřeba skladovat obiloviny a slámu, ve městech pak navíc byly domy nahuštěny v malém prostoru. Stávalo se tak, že při požárech lehly popelem celá města.

Město Praha například už v 14. století vydalo vlastní směrnici, která říkala, kdo má jaké povinnosti v případě vypuknutí požáru.

Od 15. století se pak začal klást i zvýšený důraz na samotnou požární prevenci. Velkou pozornost se pak věnovalo komínům. Bylo zakázáno u komína skladovat seno, nebo sušit len či konopí. Do stájí a seníků se zakazovalo chodit s loučí. Mohla se použít pouze lucerna. Každé stavení muselo mít určitý počet věder na vodu.

Města zřizují ohlašovací věže „hlásky“, odkud bylo možné lokalizovat případný požár. Byly zřizovány hlídky, chodili ponocní a dohlíželi na obec, aby ostatní občané měli klidný spánek.

V roce 1751 pak Marie Terezie vydává první centralizovanou směrnice "Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka 
a dědiny markrabství moravského". V roce 1755 pak pro města Pražská a venkov. Bylo zde popsáno, jak se má vyhlašovat požární poplach, kdo je povinen při požáru pomáhat, kdo případný zásah řídí, ale i vyměření pokut.

V roce 1873 pak vychází zákon, který nařizuje větším obcí a městům zřídit požární policii, čímž vlastně vznikly první hasičské jednotky. Praha měla svůj hasičský sbor již v roce 1853, které tvořilo 30 vycvičených městských metařů.

S příchodem průmyslové revoluce pak přišly i parní stroje a stříkačky. Měly veliký výkon, ale také velkou hmotnost a bylo pro ně potřeba vyškolené strojníky. Dovolit si je tedy mohly jen větší města a vznikly plně profesionální jednotky hasičů.

V roce 1876 byl vydán protipožární zákon pro České království. Čeští hasiči přijali rozhodnutí o ustavení České zemské hasičské jednoty, jež se však nepodařilo realizovat a proto se postupně čeští hasiči přistupují k německé Ústřední zemské hasičské jednotě království Českého založené roku 1878 v Teplicích. Po národnostních neshodách uvnitř jednoty se ji v roce 1881 ujímá stát a vzniká Česká zemská hasičská jednota.

V 2. polovině 19 století pak v i v menších obcích, kde neměli na plně profesionální sbor, začalo postupně docházet ke sdružování nadšenců a vznikaly dobrovolné hasičské sbory, které se pro obce staly jednou z hlavních institucí pro rozvoj společenského a kulturního života.

Za první republiky pak koncepce požární ochrany zůstala prakticky stejná. Po druhé světové válce přechází požární ochrana do oboru působnosti Ministerstva Vnitra.

V roce 1953 je přijat zákon o státním požárním dozoru a požární ochraně. V roce 1985 pak vychází zákon o požární ochraně, který je s několika novelizacemi platný dodnes.