V antickém Římě se používaly jednoduché nádoby naplněné vodou, kterými se hasily požáry. Ve středověku se k hašení používaly kožená vědra a stříkačky na ruční pohon. V 17. století se objevily první přenosné hasicí přístroje v podobě dřevěných sudů naplněných vodou, které byly opatřeny pumpou.

Zlomovým okamžikem byl vynález přenosného hasicího přístroje na bázi sody a kyseliny sírové v roce 1819. Tento vynález anglického kapitána George William Manbyho byl prvním opravdovým přenosným hasicím přístrojem. Přístroj se skládal ze dvou nádoby v horní byl roztok sody (uhličitanu sodného) a ve spodní kyselina sírová. Při obrácení přístroje se obě látky smíchaly a reagovaly za vzniku oxidu uhličitého, který vytlačoval vodu ven tryskou. Zajímavostí je, že Manby přišel na tento princip náhodou, když rozbil lahvičku s kyselinou sírovou v místnosti, kde předtím rozlil roztok sody. Všiml si, že se prudce vytvořila pěna a začal přemýšlet, jak toho využít při hašení. Tento princip se používal až do 50. let 20. století.

V roce 1905 byl vynalezen první hasicí přístroj používající pěnu. Ruský vynálezce Aleksandr Loran vynalezl první pěnový hasicí přístroj, který používal roztok sody a kyseliny spolu s pěnotvornou přísadou. Pěna byla vhodná zejména pro hašení hořlavých kapalin, protože na jejich povrchu vytvořila souvislou vrstvu zabraňující přístupu vzduchu. Loran přišel na myšlenku pěnového hašení, když si všiml, jak se na pivní pěně drží mouchy, aniž by se propadly ke dnu. Napadlo ho, že podobný princip by mohl fungovat i při hašení kapalin, které by pěna oddělila od okolního prostředí.

V průběhu 20. století se začaly používat hasicí přístroje plněné práškem nebo oxidem uhličitým, které jsou vhodné i pro hašení požárů kapalin a elektrických zařízení. Vynález práškového hasicího přístroje je spojen se jménem německého inženýra Hanse Goldschmidta, který si všiml hasicích účinků jemného prášku při svých pokusech s termitem (směsí hliníkového prášku a oxidů kovů). V roce 1912 si nechal patentovat "Způsob a přístroj pro hašení požárů pomocí prášku".

Sněhové hasicí přístroje používají jako hasivo oxid uhličitý, který se při vypouštění z tlakové láhve prudce ochlazuje a vytváří "sníh" o teplotě až -78 °C. Jsou vhodné pro hašení požárů hořlavých kapalin, elektrických zařízení a jemné mechaniky. Vynálezcem sněhového hasicího přístroje je americký inženýr Walter Kidde. Nápad ho napadl v roce 1924, když si všiml, jak z tlakové láhve s oxidem uhličitým uniká "bílá mlha". Uvědomil si, že prudké ochlazení by mohlo být účinné při hašení. První sněhový hasicí přístroj představil v roce 1928.

Moderní hasicí přístroje používají nejrůznější hasiva jako vodu, pěnu, prášek, oxid uhličitý nebo halonové alternativy. Jsou vybaveny spolehlivými ventily a bezpečnostními pojistkami. Jejich součástí jsou návody k použití a piktogramy označující vhodný typ hasiva pro danou třídu požáru.